Naše klouby jsou prostředkem k tomu, abychom se vůbec mohli hýbat. Jsou složité, metabolismus v nich probíhá pomalu, dlouho regenerují. Když nebolí, vůbec o nich nevíme, ale běda, když začnou zlobit. Pak je to život obtěžující záležitost, kterou často řešíme pomocí léků proti bolesti, aniž bychom si uvědomovali, že problém, který bolest signalizuje, přetrvává a stav se zhoršuje. Až 80 % mých pacientů přichází vesměs pozdě, když už diagnóza ukazuje na artrózu 3. a 4. stupně a tady bohužel pomáhá jen invazivní zákrok.

Pro mnoho lidí bude překvapením, když řeknu, že to nejlepší, co pro své klouby můžeme udělat, je pěstovat pestré druhy rekreačních sportů od nejútlejšího mládí. Záměrně říkám rekreační sporty, protože vrcholová zátěž je pro klouby úplně o něčem jiném. Je doslova nutné si vypěstovat pohybové návyky a brát pohyb jako přirozenou součást života. Kloubní výživa se totiž urychluje a děje právě pohybem a živiny do chrupavky přecházejí z nitrokloubní tekutiny. Chrupavka je pružná a chová se zároveň jako houba. Při zátěži se stlačí, během fáze relaxace zase nabude původní tloušťku stěny. Takovéto cyklické „pumpování“ umožňuje dostat do chrupavky nezbytné živiny. Pravidelná fyziologická zátěž kloubů vede ruku v ruce i s přiměřeným zesílením svalstva a tkání, které kloub udržují v přirozené poloze (kloubní stabilita). Je alarmující, že mnoho dnešních dětí nemá odkud získat základní pohybové návyky! Školní tělocvik dvě hodiny týdně nic neřeší, chce to zapojit i rodinné vazby, jinak se v pozdějším věku zákonitě ozvou kloubní problémy. Důležité je vědět, že když se chrupavka věkem, zátěží nebo nemocí (dna) „opotřebí“, tak žádná nová už nikdy nedoroste… 

Výživa pro klouby také hraje významnou roli. Je důležitá zejména tehdy, když klouby takzvaně nebolí, nezlobí. Výživa je spolu s pohybem dobrá prevence před kloubními problémy, ať už se jedná o skladbu přirozené stravy, nebo jde o specializované potravinové doplňky. Ideální je rozumná kombinace obého. Cílem je dostat do krve správné živiny, protože víme, že nitrokloubní (synoviální) tekutina je tvořena ultrafiltrátem krevní plazmy, navíc obohaceným o mukopolysacharidy, produkované buňkami kloubní výstelky. O zabezpečení prostupu (difuze) živin do kloubní chrupavky se postará výše zmíněný pravidelný pohyb. To vše je jakýsi jednoduchý ideální stav, který splňuje funkci tzv. chondroprotektivní (chrání chrupavku před opotřebením). Na tomto místě musím zdůraznit, že pro klouby je mnohem lepší každý den půlhodina přiměřené pohybové aktivity (do zpocení), než se jednou týdně unavit k smrti a po zbytek týdne se z toho pomalu dostávat.

Ze své praxe jsem zjistil, že statisticky významná je pro klouby hranice cca 45 let věku. To zcela přirozeně dochází k podstatnému zpomalování metabolismu, včetně toho kloubního. Zpomalení celkového metabolismu vede k tomu, že začínáme přibírat na hmotnosti a zároveň ztrácet aktivní svalovou hmotu i když se stravujeme pořád stejně. Klouby na tyto změny reagují. Začínají pobolívat, „skřípat“. Pro mnoho lidí je to signál, že je nutno přehodnotit dosavadní způsob života a začít se sebou „něco“ dělat. Nakoupí si tenisky, funkční prádlo, chytré hodinky a v nejlepší víře zpravidla udělají to nejjednodušší, co udělat můžou. Začnou běhat. Jenže předchozí roky bez pohybu nepřipravenému aparátu udělají medvědí službu. Už ani nevím, kolikrát jsem slyšel vyčítavou otázku: „Pane doktore, vždyť já přece běhám…?“ Samozřejmě, že ve středním a vyšším věku je nutné držet tělesnou hmotnost pod kontrolou už jen kvůli kloubům, nicméně je stejně tak důležité začít s pohybem opatrně, zejména pokud tato stránka životosprávy byla předtím zanedbávána. Nic neuspěchat, nechat pohybovému aparátu čas, aby se postupně adaptoval. Ideální je plavání, cyklistika, obyčejná chůze nebo golf, v zimě běžky, přiměřené posilování pod dohledem zkušeného trenéra. Rozhodně v tomhle věku z hlediska kloubního zdraví nedoporučuji sporty, kde je nutno kombinovat rychlé změny rychlosti a směru.

Pamatujme, že preventivní vyšetření jsou důležitá i pro klouby. Obvodní lékař na preventivce rutinně dělá odběry krve, moči, změří krevní tlak i EKG. Na základě výsledků pak vypisuje žádanky ke specialistům. Podle mých zjištění se na klouby v tomto směru tak trochu zapomíná. Jejich stav není přímo život ohrožující a přitom stačí málo. Zmínit se při prohlídce, že bolí rameno, kotník, loket nebo koleno. Podle rentgenu nebo CT jsme pak schopni s předstihem určit přesnou diagnózu a navrhnout účinné terpeutické postupy. V mnoha případech bychom se dokázali vyhnout i operacím, jen kdyby se „přišlo včas“.